Historie celiakie
První popis onemocnění tohoto typu u dítěte i dospělého byl napsán ve druhé polovině 2. století př. n. l. starověkým římským lékařem Galénem. Jeho spis přetrval staletí. Byl přeložen a v roce 1856 vydán tiskem Francisem Adamsem pro lékařskou společnost.
Originální řecký text naznačuje, že Galénos měl pozoruhodné znalosti o tomto onemocnění. V kapitole o celikální diatéze uvádí poprvé v lékařské literatuře jako příznak onemocnění zvýšené vylučování tuku stolicí. Mezi dalšími příznaky uvádí ztrátu hmotnosti, chronický průjem a výskyt bledosti jak u dětských, tak i dospělých pacientů.
V kapitole Péče o nemocné vysvětluje, proč se onemocnění nazývá celiakie „...jestliže je žaludek slabý a potrava jím prochází nenatrávená, nic se nevstřebává do organismu, a proto pacienty nazýváme celiaky.“
Při popisu pacientů použil poprvé řeckého slova koiliakos, z něhož je odvozen dnes používaný termín celiakie. Znamená člověka postiženého střevními obtížemi. Dále Galénos upozorňuje, že není vhodné podávat nemocným dětem chléb, protože zvětšuje výskyt obtíží.
Další klinický popis celiakie u dětí a dospělých se objevil až v roce 1888, kdy Samuel Gee použil výstižný titul z Adamsova překladu a podal klasický popis této choroby. Některé z jeho názorů jsou často považovány za prorocké. Zvláště, že úprava jídla je hlavní součástí léčby, že podíl moučných jídel musí být malý a má-li být pacient vyléčen, musí dodržovat dietu
Nové poznatky o celiakálním onemocnění přinesli dětští lékaři ve dvacátém století. Byl zaznamenán především fakt, že děti s celiakálním sprue reagují na dietní léčbu mnohem rychleji než dospělí. To je také důvod, proč se právě pediatři věnovali problematice tohoto onemocnění a jejich závěry přinesly zásadní objevy.
V roce 1908 se objevila Herterova publikace o dětech s celiakií. Tento pediatr byl uznáván jako autorita v oblasti dětského lékařství a onemocnění bylo nazváno jeho jménem - Herterova choroba. Nejdůležitějším přínosem byl Herterův názor, že tuky jsou lépe tolerovány než sacharidy.
Toto originální pozorování podpořil další významný anglický pediatr Still. Na slavnostní přednášce v londýnské Královské akademii v r. 1918 poprvé upozornil na specificky škodlivý účinek chleba u těchto nemocných. „...Bohužel, jedna z forem škrobů, která je odpovědná za zhoršení příznaků onemocnění, je chléb. Neznám žádnou jeho dostatečnou náhradu.“
Ve dvacátých letech rozvíjel téma celiakie v Americké pediatrické společnosti Howland. V přednášce Dlouhodobá intolerance sacharidů popsal léčbu dětí s celiakií: "... Podle klinické zkušenosti musí být u nemocných přísně vyloučeny všechny části potravy obsahující uhlovodany, ostatní živiny jsou téměř vždy dobře zpracovány. I když např. resorpce tuků je nižší než u zdravých."
Za tři roky poté, r. 1924 se objevuje v léčbě celiakie banánová dieta, obhajovaná Haasem - zásadně šlo o dietu s nízkou hladinou sacharidů, doporučující pouze zralé banány. V další publikaci z r. 1938 týž autor poznamenal, že podání i malého množství potravy obsahující jiné sacharidy má za následek zvýšené vylučování tuků stolicí. Příjem sacharidů ve formě banánů je však dětskými pacienty snášen dobře.
Největší pokrok v léčbě celiakie přinesla válečná léta 1939 - 1945. Holandský pediatr Dick popsal v doktorské práci na universitě v Utrechtu, jak se klinicky stav dětí s celiakií dramaticky zlepší, když jsou ze stravy vyloučeny obiloviny, zejména pšenice, kterou je potřeba nahradit co nejdříve kukuřičným škrobem nebo rýžovou moukou. Chuť k jídlu se dětem vrací a vstřebávání tuku se zlepšuje tak, že brzy vymizí tukové stolice.
Dickovy výsledky byly potvrzeny a rozšířeny Charlotte Andersonovou z Birminghamu. Extrahovala škrob a ostatní složky z pšeničné mouky a prokázala, že zbývající část obsahující gluten (lepek) byla schopna vyvolat těžké změny ve střevě nemocného dítěte.
Od r. 1950 se tak bezlepková dieta stala základem léčby celiakie. Původní pozorování u dětí bylo v témže roce potvrzeno i u dospělých pacientů, když u nich bylo při operativním zákroku nalezeno stejné postižení sliznice tenkého střeva.